Nedaleko od nás, asi tak deset kilometrů, je jeden soukromý rybářský revír. Slyšeli jsme již o něm vyprávět, a tak jako správní rybáři posedlí vidinou svého úlovku jsme nelenili a vydali jsme se tam. Nenechali jsme nic náhodě a vyrazili jsme brzy ráno, takže v 5 hodin jsme již byli na místě. Podmínky byly přímo stvořené pro lov kaprů. Rozednění u vody je vždy překrásné. Byl začátek srpna, počasí bylo stálé již několik dnů, a tak jsme doufali, že kapři budou mít chuť hledat potravu.

Oba pruty jsme měli s kamarádem nahozené v poměrně velké vzdálenosti, nebylo vidět ani kam návnada dopadla, jaká ještě byla tma. Nad rybníkem ležela mlha a jen z povzdálí bylo slyšet šplouchání kachen, které se probouzely do nového dne. Několik koulí pečlivě udělané vnadící směsi jsme naházeli do míst, kde jsme měli nastraženo a netrpělivě čekali. Byli jsme zvědavi, kdy se objeví první záběr, první zvědavý kapr. Mezitím už slunce vyběhlo nad lesy, kachny se začaly rozjíždět kolem břehů, hledajíc něco k snídani. Kapři se najednou začali objevovat na protější straně a hlučným vyskakováním se postupně přibližovali k polovině a téměř už byli na místě, kde jsme vnadili. Záběr však žádný nepřišel. To už jsme vystřídali všechny návnady, co jsme měli. Začal mírný vítr a blížila se desátá hodina dopoledne. Čihadla visela na prutech nehybně, vzdálena přes půl metru od prutů, abychom měli dost času zaseknout. Nic však se nedělo. Dostali jsme hlad, a tak jsme si na stolečku připravili malou svačinu. A to se nemělo stát. Jakmile jsem se otočil od nahozených prutů směrem ke stolku, který byl vzdálen ani ne metr, jen jsem uslyšel svůj signalizátor, jak píská a už bylo pozdě. Snad během vteřiny strhnul kapr prut z vidliček a uháněl s ním do hlubin tak rychle, že jsem uviděl jen v dálce pod vodou konec prutu s navijákem. To jsou tedy povedení kapři.

Co teď? Svléci se a procházet se rybníkem, který měl asi 6 ha těžko mělo smysl. Tak kamaráda napadlo zkusit prohazovat okolí pomocí trojháku upevněného na šňůře a spoléhat, že někdo z nás zavadí o vlasec rozjetého kapra. Po půl hodině neúspěšného prohazování jsme si dokonale poplašili zakrmené místo a už jsme přestali doufat, že se nám podaří zdivočelého kapra někde dostihnout. Skončil jsem, ale vytrvalý kamarád najednou postupuje blíže do vody a opatrně pomalu stáčí svůj prut, který je ohnutý, jakoby zasekl desetikilového kapra. Oba netrpělivě sledujeme zdali vydrží tah a co bude na druhém konci. Asi po deseti minutách nekonečně pomalého stáčení se asi padesát metrů od nás, skoro na druhé straně rybníka objevuje u hladiny špička mého prutu. Pomalu jsem se začal svlékat, ale prut se zase schoval pod vodu. Nekonečné byly minuty, než se znovu objevil a téměř u našeho břehu. Jakmile jsem mohl prut popadnout, začal jsem točit navijákem, z kterého teklo bahno a zvědavý, co je na druhém konci, jsem se snažil rybu zdolat. Zřejmě kapr měl ještě dostatek síly, aby mohl zuřivě bojovat. Jakmile se mi podařilo poprvé ho vyvést k hladině, bylo nám jasné, že patří mezi ty největší. Po několika neúspěšných výpadech ztratil téměř všechnu sílu a já jsem mohl konečně bojovníka vytáhnout z jeho živlu.

Zasloužil si společnou fotografii s námi, vždyť nám dal co proto. Vážil 6,35 kg a měřil 65 cm. Byl to krásný lysec.

Rybářskou sezónu jsme zahájili 15.dubna. Ráno jsme vyrazili s kamarádem na Lipno. Teplota byla ráno mírně nad nulou, tak jsme nijak nepospíchali. Když jsme dorazili k vodě, bylo asi 9 hodin, počasí bylo nádherné, kdyby nebyl duben, bylo jako ke koupání. Poprvé jsme v tom roce dali loď na vodu, připili si fernetem na rybářské úspěchy a vydali se do zátoky, kterou jsme tak dobře znali.

Vody v jezeru chybělo asi tak 30 cm, ale voda přesto sahala téměř k lesu. Pobřežní trávy byly zčásti zatopeny a tak jsme doufali, že kapři mají u břehu dostatek potravy, aby se tam zdržovali. Vyzkoušeli jsme několik tzv. horkých míst v zátoce, ale bez úspěchu. Mezitím se obrátil vítr na východní a pořádně zesílil. Asi po čtyřech hodinách neúspěšného lovu jsme usoudili, že se podíváme do druhé zátoky, která by mohla být více prohřátá a navíc byla za větrem. Potichu jsme se do ní blížili, už z dálky bylo slyšet šplouchání kaprů, kteří vyskakovali z vody a házeli sebou do vody. Srdce nám poskočilo, že bychom je našli? Kapr nikdy není sám, ale je velmi plachý a při sebemenším vyplašení zmizí na velmi dlouhou dobu. Opatrně jsme zakotvili uprostřed zátoky, jemně zakrmili a nahodili. Protější břehy byly posety rybáři, posedávali, někteří se opalovali, byl překrásný den. Opakovala se však situace z dopoledne. Kapři se přestali ukazovat, vítr se obrátil na západní a zamračilo se. Blížil se večer.

Najednou se všechno změnilo. Na protějším břehu, kde bylo rákosí a poměrně málo vody se kapři začali předvádět, vyskakovali tak rychle za sebou a v takovém počtu, že jsme to nevydrželi a opatrně se přiblížili asi 10-20 metrů k místu. Potichu jsme zakotvili a rychle nahodili každý své dva pruty. Pro tento účel se přímo nabízela jako ideální návnada lisovaný rohlík, který se ve vodě zvětší, nezapadne do trávy, ale vznáší se nade dnem. A opravdu, zanedlouho přišel první záběr. Sice byl opatrný, ale zásek byl stoprocentní a třiapůlkilový šupináč, i když se mu nechtělo, to musel brzy vzdát. Byl to v tom roce můj první úlovek. Sotva jsem kapra vyháknul, kamarád sahá po prutu a následuje zásek. Tentokrát je to lysec 45 cm. Mezitím se od západu hnala tmavá mračna a vítr zesiloval. Ale rybáři, když konečně našli hejno kaprů, kteří zřejmě po dlouhé zimě potřebovali doplnit svou váhu, vůbec nevnímali jaké je počasí. Neuplynula ani čtvrthodina a kamarád vytahuje druhého lysce. To už však vlny byly takové, že naše loď měla co dělat, aby se udržela na hladině. Rychle jsme naházeli pruty do lodě, na balení nebyl už čas a rychle k nejbližšímu břehu. I když to bylo deset až dvacet metrů, připadaly nám jako kilometry. U břehu jsme byli promočení, už vydatně pršelo. Domů jsme se vydat nemohli, na jezeře v těchto obrovských vlnách nebylo myslitelné se o cestu ani pokusit. A tak jsme čekali pod stromy, až se déšť a bouřka přežene.

Asi po půl hodině se obloha vyjasnila, ukázalo se slunce, ale po kaprech už nebyla ani památka. Zase se potvrdila stará rybářská moudrost, že ryby berou před změnou počasí. A tak jsme dorazili domů, promočení, ale s prvním kaprem.

Červnový den, stejný jako většina v tomto roce (1983). Proměnlivé počasí, teplo a západní vítr. Neodolal jsem a asi kolem šesté hodiny večer jsem vyrazil k vodě. Neměl jsem ještě tehdy takovou rybářskou loď, s kterou bych se nemusel bát přečkat na jezeru to nejnepříznivější počasí. Půjčoval jsem si malou laminátovou loďku, která, když nebyl vítr, byla pro jednoho rybáře docela postačující.

Byl jsem rád, že můžu vychutnat chvíle klidu a ticha na místech jezera, kterým jsem tolik věřil. V dálce byly vidět jen malé siluety rybářů, kteří posedávali na březích. Počasí nevěštilo nic dobrého. Sice slabý západní vítr byl dobrým předpokladem úspěchu, ale mračna na obloze nic dobrého neslibovala. Na svém místě jsem už chytal několikátý rok, věděl jsem, že dno je tvrdé, písčitohlinité s hloubkou asi tři metry s pozvolným stoupáním ke břehu, který byl vzdálen asi 90 metrů. Pravidelně jsem zakrmoval, takže kapři i velcí cejni byli navyklí na rozmačkané brambory a věděli, kdy mají potravu hledat.

I dnes bylo vidět, že jsou při chuti a že hejno cejnů je zřejmě dost velké. Jakmile návnada dopadla na dno, i přes neustálé prohazování místa, přicházel okamžitě zvláštní cejní záběr, kdy čihadlo letí dolů. Zábava však končila, když jsem se podíval na oblohu a viděl od západu přicházející mračna, která byla čím dál tmavší. A kdo již byl na Lipně a zažil něco podobného, dobře ví, že na vodě v této chvíli není dobré být. Nejsou to žádné vymyšlené povídačky, ale už hodně rybářů zůstalo na vodě a nevrátilo se a nikdo o nich neví, nebo je našli až po několika dnech. Ale každý správný rybář ví, že to jsou právě ty ideální podmínky pro lov, kdy kapři vyhledávají potravu, vlny a pohyb vody je vyburcuje k pohybu a málokdo v tuto chvíli odchází domů. Sice s malou laminátovou loďkou bych moc štěstí nenadělal, ale doufal jsem, že mračna půjdou stranou.

Blížila se osmá hodina večer, začalo drobně pršet a vítr pomalu zesiloval. Mé srdce poskočilo. Čihadlo letí vzhůru rychlostí, že jen tak stačím chytit prut a zaseknout. To nebude cejn. Po krátké chvíli je v loďce dnes první kapr, slušný dvoukilák. Asi je opravdu ta správná doba. Další brambor padá do vody. Stále pozoruju oblohu a přeju si, aby ještě chvíli počasí vydrželo. Déšť i vítr však zesilují a mám už co dělat udržet se na svém místě s loďkou. Většina rybářů už zmizela, břeh je opuštěný, jen je slyšet šplouchání vln. Začínám cítit, že už jsem promočený od deště, voda v loďce také přibývá. Snažím se vybírat vodu a najednou vidím, jak čihadlo letí vzhůru. Sekám a hned cítím, že to nebude vůbec snadné. I když moje výbava je pořádná, žádné návazce, minimum uzlů, vlasec 0,25 mm, přesto cítím, že to bude boj, kdo zvítězí. Vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že loďka se potácí ve vlnách téměř až po okraj. Kapr měl opravdu sílu, bylo nemožné jej zpočátku zastavit, jen doufat, že se brzy unaví. V tu chvíli jsem byl na jezeru už sám. O to větší to byl pro mě zážitek. Vydrží vlasec, je dobře zaseknutý, napadalo mě v tu chvíli tolik otázek, na které jsem si neuměl odpovědět. Kapr po nekonečných několika minutách opravdu zastavil a já jsem s ním teď mohl vést rovný boj. Na každý metr, o který se přiblížil k loďce, mi odpověděl mohutným výpadem, byl stále daleko a hluboko, což mu dávalo veliké šance. Všechno bylo mokré, déšť neustával. Zdálo se, že se začíná u kapra projevovat únava, využil jsem toho a snažil se kapra dostat k hladině, ale bylo to nemožné. Nestačil jsem měnit strany na loďce, kapr kroužil kolem mě, měl ještě tolik sil, že stále ještě ukazoval, kdo je tu pánem. Byl jsem zvědavý, ale zároveň jsem měl strach, abych nějakou neopatrností o kapra nepřišel. Konečně jsem ho uviděl. Asi tři metry od loďky se vynořila hlava ryby, jakou jsem ještě neviděl a všechno začalo znova. Okamžitě byl na druhé straně a vší silou bojoval o svůj život. V tu chvíli už jsem věděl, že je to největší kapr v mém životě. Boj se chýlil ke konci, kapr, jakoby ztratil všechnu svou sílu, se objevil u hladiny v celé své kráse. Byl nádherný, nikdy jsem neviděl tak velkou rybu na udici. Natáhnul jsem se pro podběrák, ale v tu chvíli kapr využil vhodného okamžiku a opět zmizel. Hladina se zavřela, ryba cítila, že je to poslední příležitost k záchraně ve svém živlu. Když se vynořil na druhém boku loďky, neváhal jsem a obratně jsem ho podebral. Ovšem můj podběrák nebyl stavěný na takové úlovky a ohnul se tak, že jsem v tu chvíli myslel, že kapr zvítězil.

V okamžiku, kdy jsem v loďce kapra měřil, mi vůbec nevadilo, že jsem celý mokrý. Mračna v tu chvíli odcházela stranou, déšť ustával a já jsem odjížděl ke břehu šťastný se svým životním úlovkem. Kapr měřil 85 cm a vážil 12,10 kg. Ulovený dvoukilák vedle něj v saku vypadal jako násada, a tak možná ještě dnes brázdí vody jezera. Zážitek zůstane navždy uchován v mém rybářském srdci, stejně tak, jako jeho požerákové zuby zaujímají to nejcennější místo v mé sbírce.

Začátek září roku 2000 provázela poměrně chladná rána, teploměr ukazoval necelých 6°C. V 5 hodin byla ještě tma, když přijel kamarád a vyrazili jsme na jeden nedaleký soukromý revír. Rybník byl pravidelně zarybňován, ale poslední týden podle všech rybářů kapři nebrali. Voda byla plná planktonu, ale my jsme byli přesvědčeni, že právě dnes bude to optimální počasí, které kapry přiměje hledat jinou potravu.

V půl šesté jsme byli u vody. Nebylo ještě vidět ani na krok, jen jsme poznali, že hladina je klidná a nad ní se vznáší hustá mlha. Nahodili jsme pečlivě připravené rohlíky, těsto a na druhý prut každý mrtvou malou rybku, co kdyby ještě některý z candátů dostal ráno chuť něco ulovit. Prohodili jsme místo připravenou směsí šrotu smíchaného s namočeným chlebem a spoustou různých semen a poslouchali, jak se probouzí všechno živé. Pomalu se rozednívalo, bylo vidět, jak mlha leží na rybníku, ani kachnám se nechtělo z rákosí.

Najednou jsem zpozoroval, jak splávek umístěný na vlasci s mrtvou rybkou je asi 5 metrů od břehu a velmi pomalu se vzdaluje. Mohlo být tak šest hodin, že by opravdu candát? Vzal jsem prut do ruky, překlopil raménko navijáku a čekal až candát šňůru napne. Ten okamžik byl nekonečný, splávek se vzdaloval po hladině tak pomalu, že jsem těžko odhadoval okamžik, kdy vlasec je napnutý k záseku. Hned, jakmile následoval zásek, jsem poznal, že je to on. Ale nebyl velký, nechal se téměř vléci. Zatím se rozednilo a já mu mohl opatrně vyháknout háček, který měl na kraji zubaté tlamy. Candát, který měřil jen 44 cm putoval zpět do hlubin rybníka.

Kamarád zkoušel na jednom prutu jako návnadu červy a i jemu se dostavil brzy nádherný záběr. Zásek a to překvapení, když rybu vytáhl ke břehu. Candát 15 cm. Oba jsme se zasmáli a candát o velikosti nástražní rybky putoval zpět do temných hlubin. Rybník nebyl loven několik let a tak není divu, že i takoví candáti tu jsou.

Mezitím se trochu začalo objevovat i sluníčko, ale bylo chladno a začal foukat západní až severozápadní vítr proti nám. Podle všech pověr to byl ideální vítr i jeho směr. Ale kapři opravdu, jako když tu nejsou. Z dáli sice bylo slyšet občasné šplouchnutí, ale už jsme přestávali věřit, že nějakého dnes uvidíme. To už bylo téměř poledne. Vystřídali jsme všechny druhy návnad, které jsme měli, stále jsem zůstával věrný lisovanému napařenému rohlíku, který se po namočení tak pěkně vznáší nade dnem. Kamarád vyzkoušel kukuřici nakládanou, foukanou, těsto, brambory, těstoviny....výsledek byl zatím na všechno stejný. Po 12 hodině už jsme to nevydrželi a změnili jsme místo. Přestěhovali jsme se na protější stranu rybníka. Ta byla mělčí, tady byla hloubka asi 1 až 1,5 m. Ikdyž jsme házeli dost daleko, návnady tentokrát ležely v té mělčí polovině rybníka. Přístup k vodě tu byl podstatně horší, vysoké trávy bránily jakkoli se přiblížit k vodě.

Potichu jsme opatrně nahodili každý oba své pruty. Na jednom se vznášel asi 20 cm nade dnem nabobtnalý rohlík a na druhém nádherně se svíjející rousnice. Uplynula téměř další hodina a my jsme už přestávali věřit, že se něco změní. Vítr se začal točit, takže foukal každou chvíli jinak a sluníčko vykukovalo stále častěji. A navíc bylo poledne, nejnevhodnější doba pro lov kaprů.

Najednou slyším jak můj signalizátor záběru sice pozvolna, ale stále bzučí a "policajt", který ležel někde mezi trávami v zarostlém břehu, stoupá vzhůru k prutu. Popadl jsem prut a silně zasekávám, protože návnada byla vzdálena poměrně daleko od břehu. Ihned cítím tuhý odpor, podle kterého jsem poznal kapra. Prvních několik metrů to nebyl žádný problém. Tah byl sice silný, ale perfektně seřízený naviják nedal rybě nejmenší šanci. Jakmile se však začala ryba přibližovat, její odpor natolik zesílil, až byl na kapra podezřelý. O to opatrněji jsem s rybou bojoval, protože jsem vůbec netušil, co se pod hladinou skrývá. Doba, za kterou se mi podařilo, aby se ryba alespoň ukázala, byla nekonečná. Minuty mi připadaly jako hodiny. Když byla ryba asi 5 až 6 metrů od zarostlého břehu, zahlédl jsem poprvé dlouhé, válcovité tělo, které směřovalo tím směrem, kterým chtělo. Teď už mi bylo jasné, že to není kapr. Blíže, než do 5 metrů od břehu jsem rybu nedokázal přivést. Výpady byly tak mohutné, že ryba měla vždy navrch. A tak jsme každý bojovali svůj zápas, každý jsme chtěli vyhrát. V tu chvíli jsem už cítil, že rybě nebude moc scházet do metru. Boj byl nekonečný, připadal jsem si jako začátečník, když jsem chtěl rybu navést do podběráku. Veškeré dění pod hladinou řídila ona. Po víc než dlouhé čtvrthodině, ležel na trávě. Ano, byl to on, neúprosný bojovník a silný protivník, amur bílý.

Teď jsem se přesvědčil, že opravdu bojuje tak energicky, jako žádná z našich ryb. Měřil úctyhodných 79 cm a vážil 6,80 kg. Byl to nádherný souboj, který tentokrát prohrál. Bylo odpoledne, sluníčko začalo vykukovat stále častěji a zesílil i vítr. Asi po hodině jsme sbalili náčiní a jeli domů. Zážitek z tohoto dne mi budou vždy připomínat trofejní požerákové zuby mimořádných rozměrů.

Je začátek srpna, den co den teplota na teploměru dosahuje ke 30°C ve stínu. Rozhodl jsem se na několik dní odstěhovat na chalupu a věnovat se rybolovu na Lipenské nádrži. I když počasí pro rybolov ideální zrovna nebylo, doufal jsem, že nějakého šupináče ulovím.

Nejprve jsem pomocí echolotu ověřil své místo pro zakrmování. I když zde chytám už několik let, vždycky musím najít ideální místo pro nahazování, protože všude kolem jsou mohutné pařezy, které znepříjemňují chytání. V úterý večer jsem zahájil zakrmování. Zvolil jsem osvědčený způsob, do pytle s velkými oky jsem nasypal tvrdý chléb, rohlíky a jiné pečivo, zatěžkal kameny a potopil na zvolené místo. Pytel s návnadou byl opatřen bójkou, která plavala asi 20 cm pod hladinou. V okolí místa jsem rozházel rozmačkané razvařené brambory a těstoviny. Druhý den, ve středu večer, jsem celý postup opakoval, protože v pytli zůstaly jen kameny.

Ve čtvrtek jsem byl už nedočkavý a hned ráno ve čtyři hodiny jsem vyrazil poprvé na lov. K jezeru jsem přišel, ještě byla tma a nad hladinou ležela mlha. Potichu jsem přijel lodí asi na vzdálenost 20 m od zakrmovaného místa, zakotvil a nahodil oba pruty. Nejrychleji zakrmované místo objevili cejni. Ale během dvou hodin se objevili i první kapří záběry. Kapři sice nebyli velcí, něco kolem 2 kg, ale byl to slibný začátek. Večer přijel kamarád. Situace se opakovala, mimo nespočetného množství cejnů, přišli i další dva kapři stejné velikosti jako ráno. Lov jsme ukončili skoro o půlnoci a opět jsme zakrmili.

Počasí bylo pořád stejné, celý den modrá obloha, vysoké teploty kolem třicítky a mírný východní vítr. Pro rybolov snad to nejhorší počasí. Přesto jsem měl trpělivost a v krmení jsem pokračoval. V pátek v poledne jsem znova naplnil prázdný pytel a po okolí rozházel asi 10 kg rozvařených brambor. Bylo vedro, vždyť také bylo pravé poledne, hladina se ani nepohnula, ale bylo podezřelé ticho a v ovzduší bylo cítit, že se něco stane. K večeru se obloha trochu potáhla jemným oparem, ale bylo celkem jasno. Vyrazil jsem k jezeru a byl jsem zvědavý co polední krmení přinese za změnu. Bylo asi půl sedmé večer, když jsem přijel k mému místu. Obloha sice modrá nebyla, ale zatím nehrozila žádná bouře. Na Lipně je počasí velmi zrádné, všichni rybáři, kteří navštěvují toto jezero dobře ví, jak rychle se tu dokáže měnit počasí a jaké vlny tu dokáží být. Vždyť zrovna minulý týden tu ve vlnách ukončil život jeden rybář, který už nedokázal z rozbouřeného jezera včas ujet. Zakotvil jsem a nahodil oba pruty. Tentokrát jsem zvolil za nástrahu vařené brambory obalené ve strouhance a ochucené fenyklem. Jen co návnady dopadly na dno, okamžitě se napnul vlasec a následoval zásek. Během čtvrt hodiny jsem vytáhl čtyři kapry kolem dvou kilogramů. Mezitím se však setmělo, ikdyž bylo teprve sedm hodin večer. Obloha se zatáhla a začínalo se blýskat. Který rybář by šel domů, když kapři konečně začali brát? Ale Lipno je nebezpečné. Mezitím, co jsem nahazoval jeden prut, kapr mi táhl druhý z lodě. A tak to pokračovalo pořád. Pak přišli i pěkní kapři, nad tři kilogramy, ale to už jsem rychle začal balit. Vítr se obrátil na západní a obloha od západu najednou ztmavla a neuvěřitelnou rychlostí se mračna rozšířila všude. Místo, abych rychle s lodí chvátal ke břehu, ještě jsem zakrmoval na další den. To už se ale od západu valily obrovské vlny a nad nimi metrová vrstva vodní mlhy, kterou vítr hnal šílenou rychlostí. Jen tak tak jsem doplul ke břehu, vzdálenost 100 m mi připadala nekonečně dlouhá. Než jsem loď uvázal, začalo pršet. Zpočátku to snad byl déšť, ale během několika vteřin zesílil tak, že nebylo vidět na tři metry před sebe. Z nebe padala souvislá stěna vody, kterou doplňovaly mohutné blesky. Cesta lesem byla nekonečná. Těch několik stovek metrů bylo pro mě nekonečných. Domů jsem přišel celý promočený a připadal jsem si, že jsem běžel závod s časem.

Teprve druhý den, když jsem procházel lesem a viděl vyvrácené stromy, uvědomil jsem si, že nešlo jen o rybářský zážitek.

Následující den přijel kamarád a šli jsme vyzkoušet, co budou říkat kapři na změnu počasí. Bylo zataženo, foukal mírný západní vítr, ale mírně se ochladilo. Po prohození pár hrstmi vařených brambor na sebe kapři dlouho nenechali čekat. Byl to opravdový zážitek. Kaprům chutnaly všechny návnady, červi, brambory, těstoviny i lisované rohlíky. Největší z nich dosahovali délky k šedesáti centimetrům. Před půlnocí jsme zakrmili a plni zážitků jsme odcházeli. Mezitím se úplně zatáhlo. I těch několik hvězd na nebi, které tu a tam svítily, zmizelo a začalo pršet. Další den byla neděle. Doufal jsem, že se počasí umoudří, ale ani jedenáctá nerozhodla, jak se říká, přidal se naopak ještě silný vítr, takže jsme odjeli z Lipna domů.

V pondělí odpoledne jsme se s kamarádem rozhodli, že vyzkoušíme, jak budou kapři reagovat na to, že v neděli nedostali žádné krmení a vyrazili jsme k večeru na Lipno. Počasí se mezitím už trochu umoudřilo. K loďce jsme dorazili asi půl šesté. Potichu jsme se přiblížili k našemu místu a prohodili pár hrstí vařených brambor a těstovin. Dlouho netrvalo a hladoví cejni nás nenechali chvíli v klidu. Brzy je však vystřídaly razantnější kapří záběry. Větší štěstí měl tentokrát kamarád, který vytáhl kapra přes tři kilogramy. Před půlnocí jsme kapry nakrmili a vyrazili k domovu. Tentokrát bylo nebe plné hvězd, měsíc svítil, takže nám ani nepřipadalo, že je půlnoc. Já jsem zůstal na chalupě a doufal, že se mi podaří ulovit nějakého většího kapra. Počasí se však náhle změnilo. Následující den se zatáhlo, výrazně se ochladilo, foukal silný západní vítr a po kaprech nezbyla ani památka. Po celé tři dny jsem vytrvale krmil, ale situace byla stejná. Neukázal se už ani jeden kapr. A tak skončila rybářská dovolená. Kapr je opravdu nevyzpytatelná ryba.