Zpět na hlavní stránku

Legendární příběhy o lovu úhořů

Úhoř říční je naším hostem. Připlaval k nám až z Atlantského oceánu. Jeho kolébka je kdesi daleko v Sargasovém moři. Daleko a v nesmírných hloubkách. Tam putují každoročně úhoři od evropských a amerických břehů, tam se třou a kladou jikry. Z nich se líhnou larvičky. Toto drobné úhoří mládě nastupuje dalekou, předalekou cestu přes celý Atlantský oceán až k ústím evropských i amerických řek. Táhne měsíce a léta v obrovských hejnech, na která útočí nejeden dravý tvor. Teprve po třech letech dosáhnou larvy břehů pevnin a vnikají do ústí řek. V té době se mění larva vlivem sladké vody v malého úhoříka. Tento malý úhořík, velký asi osm centimetrů, vstupuje do ústí řek na pobřeží Evropy. Jen do Černého moře se mu nechce. Malým úhořům se říká monté, od francouzského slova monter, což znamená stoupati. Myšleno je stoupání proti proudu.

Úhoř má ve srovnání s jinými rybami nadprůměrnou vrozenou inteligenci. Má například úžasnou schopnost orientace. Položí-li rybář živého úhoře nedaleko vody, doplazí se k ní vždy nejkratší cestou. Pokud byl úhoř nasazen do některého rybníka, nikdy se při výlovu nestahuje s ostatními rybami k výpusti. Když začne voda ubývat, zaleze do bahna, obalí se slizem a vydrží tak do jara, dokud není rybník opět napuštěn. Dokonce i zmrzlý úhoř procitá opět k životu, když se znovu oteplí.

V rybářské latině se říká, že se úhoři vyplazí za rosnatých nocí i na břeh, aby v trávě hledali rousnice, nebo prý rádi chodí na hrách. Tyto pověsti vznikly z toho, že úhoři někdy při nedostatku kyslíku nebo při silném znečištění vody unikají na souš.

Poutník z dalekých moří

Je dusno a nad řekou neucítíš ani sebemenší vánek. Obloha je potažena clonou šedi. Kdesi na západě se to černá mraky, až z toho má člověk nepříjemný pocit. Je dusný letní den. Nikde se nezachvěje lísteček. V dáli je slyšet sotva znatelný hukot hromu. Bouře na sebe nedá patrně dlouho čekat. Jen hmyz, zvláště ovádi, je dotěrný až k nepříčetnosti. Ale i jeho nápory pozvolna opadají. Všechno, co má strach z vody, z pořádného promáčení, hledá si úkryt. Létající hmyz opouští výšiny, stahuje se k zemi, kde hledá ochranu před bouřnou záplavou, kterou pudově vyciťuje. Jsou, pokud jde o předvídání počasí, možná spolehlivější než tlakoměr.

I řeka jako by se v onom svíravém, tísnivém dusnu ztišila. Zdá se nám, že její vlny a proud plynou nyní unaveněji. Její dovádivost se tlumí právě tam, kde do řeky spadá strmá skála. Voda se tam zcela uklidňuje a na její hladině najdeme sotva slabý záchvěv proudu. Na protějším břehu je neurovnaná louka s bohatstvím keříků u samé vody. Na tomto břehu nehybně jako kamení, květiny a keře kolem, sedí nehnutě rybář. Soustředěně, jako by byl vytesán z kamene, hledí na špičku svých dvou prutů a čeká, až ryba zatahá za dlouhý silon, který směřuje kamsi doprostřed řeky. Dnes je toto čekání dlouhé. Od samého rána se nic neděje. Podle rybářských zkušeností by měli při tomto počasí ryby brát. Rybář se však nevzdává naděje. Sedí strnule, ani se nehne. Jako socha.

Náhle je jeho strnulost tatam. Ne, s prutem se nic neděje. Vlasec visí zplihle obloukem do špičky prutu k hladině řeky. Ale tam, ten keřík! Není sebemenší vánek, a přece se keřík chvěje, otřásá se, škube sebou, jako by jím lomcovalo neviditelné zvíře. Vypadá to v onom dusném tichu až strašidelně. Pak vyskočil, už je na krok na dva u keříku a záhada je rozluštěna. K útlému kmeni keříku je přivázána pevná šňůra. Škubavým pohybem se napíná k prasknutí, kroutí se a její druhý konec směřuje kamsi do nehlubokého proudu. Tam voda jako by vařila, jako by ji vířil neviditelný šroub. Rybář nečeká. Táhne vší silou za šňůru. Nejde to nijak lehce. Rybář nepovoluje, nepřetržitě překonává odpor. Jen rychle ven s tajemným druhým koncem šňůry. S napětím se dívá do vody, až posléze zahlédne hadovité tělo, které kroutivým pohybem víří vodu. Teď teprve ručkuje rybář rychle na šňůře a na čele mu vyskočí kapky potu z úzkosti, že se šňůra přetrhne. Ale teď už je kořist na břehu. Bláhový člověk, který by ji chtěl udržet holýma rukama. Vždyť tohoto oploutveného, černohnědého nebo i zlatožlutého hada neudrží v zubech ani velká štika. A ta má nějaké zuby. Zkrátka rybář bojuje s jednou z nejpodivnějších ryb, kterou tu a tam ještě chytíme v našich vodách. Úhoř říční! Na první pohled se zdá, že je to nerovný boj, že je člověk silnější. Nechť nás nic takového neklame. Teď projíždí lidskými dlaněmi a prsty, zanechává za sebou hromadu slizu a nic jej nedokáže zadržet. Dokonce se rybáři omotává kolem ruky. Kousne? Kdepak. To si rybáři mezi sebou jen tak vykládají.

Náš kluzký pašák má jen jedinou touhu. Dostat se zpátky do svého živlu, schovat se někam za kámen, nebo se znovu zavrtat do bahna a v největším klidu zapomenout na tuhle hrůzu. Není-li rybář šikovný, určitě se to úhoři podaří. Rybář však není včerejší. Nabere do obou dlaní písek, chytne úhoře, který teď jako zázrakem mu z jeho rukou neklouže. Pak ho strčí do tlumoku a pevně zaváže.


Zpět na hlavní stránku

Copyright © 2010-2013 Ing. Jaroslav Dvořák.   Všechna práva vyhrazena.
[CNW:Counter]