| Legendární příběhy o lovu sumců |
|
O sumci se vypráví až legendární příhody. Jak prý sumec v Praze na Vltavě stáhl do hlubin koupající se dítě, jak prý pohlcuje plovoucí husy jednu po druhé, jak se dokonce sesouvají břehy, když plave kolem. Leccos si lidská fantazie vymyslela. Třeba také to, že prý někde chodí chytat sumce s párem koní, kteří mají co dělat, aby chlapíka chyceného na udici vytáhli z vody. Nebo jak prý dovede člověka přizabít, strefí-li se do něho úderem ocasu... Každé setkání se sumcem je tak ohromující, že si člověk chtě nechtě musí vymyslet něco přehnaného. Vždyť takový padesátikilový sumec, o které v některých našich větších řekách dosud není nouze, vypadá opravdu jako obluda, více než dva metry dlouhá. Žijí u nás sumci, kteří mají dokonce metrák, a odborná literatura uvádí, že jsou i obři 250 kg těžcí. Z toho je patrno, že na všech těch povídačkách o sumcích bude aspoň trošičku pravdy. Největší z největších Řeka proniká silným, ne však příliš bouřlivým proudem mezi skálami a jedním svým břehem tísní jakousi turistickou pěšinu. Kterýsi dobrodinec postavil v oněch místech kousek zábradlí, neboť spadnout z pěšiny do proudivé tůně by nebylo jistě nijak příjemné. Na tomhle místě se výletníci rádi zastavovali a zálibně si prohlíželi nekonečnou řeku, která jemně šuměla kolem velkých kamenů, omývala tu a tam padlý kmen stromu. Bylo tu však trochu teskno, zvlášť vpodvečer, který náhodnému poutníkovi naháněl snad i trochu strachu. Když se zešeřilo, nastalo tísnivé ticho, do kterého však vstupovaly zejména v létě podivné zvuky. Bylo přerušováno prudkým plácnutím, tu a tam šplouchla malá rybka a do těchto zvuků se ještě vmísilo jakési nepříjemné mlasknutí. Místní rybáři dobře věděli, co tohle všechno znamená. Chodili proto vytrvale k zábradlíčku, o které opírali své pruty a čekali na rybu největší z největších. Tu a tam se dočkali onoho vytouženého zabrání, které jim ale nebylo nic platné. Žádný silon nebyl dosti silný, aby vydržel neuvěřitelný nápor ryby. A tak to jednoho krásného dne jistého rybáře dopálilo. Náhodou sousedům pošla doma malá kachnička. Rybář si ji odnesl k řece. Připevnil k ní hák, bylo to něco jako malá kotva, a k háku přivázal silné ocelové lanko. Měřilo mnoho metrů. Druhý konec omotal a pevně přivázal k zábradlíčku a čekal. Mrtvá kachnička plavala v tůni, kde se mírný proud trochu točil. Již se zešeřilo, již se začalo ozývat pověstné šplouchání a mlaskání. Na potemnělém nebi začaly vycházet první hvězdy. Od řeky vál vonný chlad. Míjely minuty, míjely i hodiny a kromě občasného šplouchnutí bylo slyšet jen tichý šumot řeky. Pak ustávalo i šplouchání. Rybář dokouřil. Sbalil fidlátka a šel domů. Jen na tůni plavala mrtvá kachnička, přivázaná ocelovým lankem k zábradlíčku. Sotva se ráno rozbřesklo, rybář byl již na nohou a spěchal pěšinou k místu, na kterém včera večer chytal. Když konečně stanul v oněch místech, začal si nedůvěřivě mnout oči a štípat se do paží, jestli to, co viděl, není nějaký sen. On totiž nic zvláštního neviděl. Díval se na vodu do tůně, kachnička tam nebyla, nebylo tam také lanko a pryč bylo i zábradlíčko! Vysvětlení bylo jen jedno. V tůni byl pořádný sumec, který se vydal na lov pozdě v noci. Zhltl kachničku, s ní i hák a rozjel se strašlivou silou. Lanko se mu nepodařilo přetrhnout, zato však vyvrátil zábradlí. Jestliže měl takovou sílu, pak bylo ovšem beznadějné chytit jej na obyčejnou, třeba i zesílenou udici. Tohoto chlapíka dosud nikdo neulovil. Snad se někam odstěhoval, snad se utrápil a zašel někde pod velkými balvany v hlubinách řeky, snad se již neodvažuje za potravou k hladině, kdo ví? |