Moře na Šumavě není ničím novým. Už před desítkami miliónů let se tu rozprostíralo do šířky i dálky a bylo mnohem větší, než to dnešní. V třetihorním období došlo na území dnešních jižních Čech ke značným geologickým změnám. Vznikly tak dvě velké kotliny a v nich se utvořila jezera budějovické a třeboňské. Budějovické jezero se rozšířilo až daleko za dnešní Vodňansko, Protivín a Putim, až na Strakonicko a Sušicko.

V mladší době třetihorní odvodňovala stará Vltava obrovské jezero zcela opačným směrem. Místo na sever, mířila do Podunají. Dokazují to ještě dnes říční usazeniny, které můžeme sledovat napříč přes dnešní hlavní evropské rozvodí až na česko-rakouské hranice. Tisíciletí míjela, došlo k prolomení středočeského rozvodí, vodám jihočeského jezera se otevřel odtok směrem k severu. Jezerní vody se vyvalily a zdolaly poslední tvrdé žulové překážky mezi Zvíkovem a Živohoští. Vedraly se až do poříčí Berounky. Vltava, která se tak stala hlavní vodní tepnou Čech, vznikla ze tří řek. Z horní Vltavy, tekoucí na sever od Rožmberka do budějovického jezera, z toku, odvodňujícího jižní sklon středočeský k jihu do chobotu vltavotýnského, a z přítoku Berounky. Ve čtvrtohorách, po zdolání tvrdé překážky, žulové Čertovy stěny, se rozběhla i šumavská Vltava na sever, do Čech. Spojení s Podunajím bylo přerušeno a od těch dob teče Vltava přesně podle mapy.

U životodárné řeky, v jejíchž vodách se míhala hejna ryb, se po tisíciletích usazovali první osídlenci, zakládali tu osady, vesnice a města. A svou řeku opřádali mnoha pověstmi.

Pověst o Čertových proudech ještě dnes zaslechnete v povltavských obcích v ústním lidovém podání. Vyprávějí si ji celé vorařské generace a dědí se z otce na syna už pěknou řádku let. Blízko vltavských pramenů je vrch pojmenovaný Strašidelník, na němž sídlil sám ďábel. Jednou se těmi končinami vracel z honu Petr Vok z Rožmberka. Vyjel si do lesů sám a teď uháněl zmoklý na svém koni krajinou, zkrápěnou proudy vod. Spěchal, aby už byl z té nepohody venku. Vehnal koně do říčního toku, ale Vltava při prudkém dešti stoupla a valila se už korytem v rychlém proudu. Pěnící voda strhla koně i jezdce a oba začali tonout. Jen s krajním vypětím se tehdy Petr Vok zachránil. Z vděčnosti dal postavit na tom místě klášter. A čert se rozzlobil. Rozhodl se, že zatarasí pod klášterem údolí, aby lidé utonuli i se stavbou ve spoustách zadržených vod. Po setmění letěl ďábel do Alp. Tam nabral plnou náruč obrovských kamenů a vracel se s nákladem zpátky. Chyběl mu už jen malý kus cesty, když vtom zakokrhal kohout. Čert ztratil svou moc a všechny balvany v letu rozsypal. Sám se zřítil a zabil v místech, kde je od té doby Čertova stěna. Koryto řeky i stráně kolem jsou až dodnes plné obrovských balvanů. Voda po nich skáče i stromy rostou mezi kamením.

Z jiné pověsti čerpala Eliška Krásnohorská námět pro libreto k opeře Bedřicha Smetany Čertova stěna. Petr Vok kdysi nesmírně miloval svou družku, jež však zemřela. Osamocen, rozhodl se rožmberský pán, že odejde do kláštera. Moc se mu tam sice nechtělo, neboť měl v lásce radosti světské, váhal, ale nakonec přece jen šel. Stanovil si však podmínku: zůstane v klášteře do konce života, nevysvobodí-li jej odtud stejně dobrá a krásná žena, jako byla jeho milovaná družka. Myslel už přitom na její dceru Hedviku. A skutečně, jak se o tom dověděla dcera zemřelé, rozhodla se, že Petra Voka z doživotního žaláře vysvobodí. Rarach, jenž vystupoval v klášteře v roli mnicha, rozbouřil živly, rozvodnil Vltavu, aby se dívka do těch míst nedostala a Petr Vok zůstal v jeho moci. Když Hedviku nemohl zastavit, vytvořil před ní ohromnou překážku - Čertovu stěnu. Avšak dívka byla tak čistá a pevná ve svém odhodlání, že překonala všechny rarachovy nástrahy a přivedla Petra Voka zpět do života k jeho úplné spokojenosti.

Hluboké, kaňonovité údolí Vltavy pod Čertovou stěnou, zanesené množstvím žulových balvanů, dokazuje, že vývoj Vltavy se tu dokončil asi před jedním miliónem let, na počátku čtvrtohor. Po staletí tu bojovali lidé s přírodou. Život v horách byl tvrdý a neúprosný. Z nevinné říčky se při jarním tání, kdy z vysokých sněhových peřin stéká množství vod, stával krutý, nelítostný živel. Zaplavovala políčka a louky, vnikala do vesnic, do chudých domků a odnášela ze Šumavy až daleko do vnitrozemí skromný majetek, postele, peřiny, židle, stoly, střechy, kůlny a z polí brala úrodnou zem. Každý rok ožebračovala lid a bořila příbytky i práci zemědělců. Lidé poznávali, jak strašná a obrovská síla je skryta v jejích vodách a přemýšleli, jak řeku zkrotit, jak se její síly zmocnit. Ale bylo to nad jejich možnosti. Řeka jim ovšem také sloužila. Na jejích březích vyrostly celé generace vorařů a prámařů, kteří po vltavských vodách sváželi šumavské dříví do Prahy a také až do Hamburku. Vor za vorem plynuly tiše po proudu Vltavy. Mohutné kmeny vytvářely dlouhá plavidla s pohyblivými články, mistrně ovládaná těžkými, zaklesnutými pádly vpředu a ze stran dlouhými bidly. Dříví ze Šumavy putovalo do měst a továren, kde na jeho zpracování bohatli majitelé pil, zatímco šumavským dřevařům a vorařům dávalo sotva chudou obživu. Na cestě do Prahy bylo 33 jezů s propustěmi. Vory, vedené rukama zkušených vltavských plavců, proplouvaly bez pohromy 188 kilometrů dlouhou cestu po řece přes stovku záludných úskalí až k pražskému smíchovskému přístavu. Už v šestnáctém století začaly jezdit z jižních Čech až do Prahy také první nákladní lodě s bečkami rakouské soli. Kromě soli začali dopravovat prámaři po Vltavě do Němec sudy piva a náklady tuhy z jihočeských tuhových dolů. Na březích Vltavy vyrostly celé vorařské vesnice. Plavci byli svérázní, otužilí a silní muži, kteří se podívali dál do světa. O všem co na cestách viděli a zažili, dovedli poutavě vyprávět a jejich zkazky se šířily do dalekého okolí. Jejich řeč se postupně utvářela a dostala zvláštní kouzlo.

[čerpáno z literatury: Vladimír MICHAL-Tam, kde ryby plují nad vesnicemi (vydáno r.1961)]